Vzhledem k tomu, jakým způsobem je v posledních letech rozdělena nemalá část naší společnosti, byl poměrně tvrdý oříšek pojmout nestraně film o takovéto osobnosti. Pro některé jméno Havel vyvolává pocit hrdosti, víry v lepší stát, víry v naději a víry v pravdu a lásku. Pro jiné může být ztělesněním nezkušeného politika a chybujícího člověka. Ovšem nerad bych se v této recenzi zaměřoval na to, jaký Havel byl či nebyl, protože tento snímek od Slávka Horáka nám jej vykreslil po svém, avšak velice věrně, jak potvrdila sama Dagmar Havlová.
Havlův život si již několik let říká o zfilmování. Pro mnoho odborníků je velmi diskutabilním tématem, za které období takový životopis chytit, protože v sobě skrývá velmi potenciální témata a události, které si říkají hned o několik možných druhů ztvárnění. Slávek Horák si vybral právě období Václava Havla jakožto disidenta, tedy období 1968-1989. Jakmile tento snímek vyšel, dočkal se mnoha rozporuplných názorů a dojmů mnoha odborníků, ale i prostých diváků. Někteří se domnívají, že snímek mohl ukázat mnohem více z Havlova uměleckého života, jakým způsobem vymýšlel svá dramata, hry, jak přistupoval k divadlu a jak práci umělce miloval. Někteří se zase domnívají, že by bylo dobré zaměřit se daleko více na jeho politickou aféru a podobné činnosti. Tvůrci však tento snímek pojali jakožto originální a věrné zpracování Havla, jakožto takového. Osobnost, která měla svá pozitiva, ale též negativa, ostatně jakožto každý člověk. Velmi tedy oceňuji záměr, kdy se tvůrci pokusili ukázat, že Václav Havel byl také člověk, tedy chybující, ale na rozdíl od mnohých byl velmi věřící. Neustále věřící v pravdu, kterou s sebou nesl, jako každý z nás, a dokázal za ni bojovat srdcem, ačkoli ho to mnohé stálo.
Václav Havel byl poměrně spokojeným umělcem, šťastně ženatým a se spoustou přátel. Podporovali jej mnozí, se kterými se znal a mohl prožít spokojený neohrožený život, přičemž by nebyl nijak velkou závadou pro tehdejší totalitní režim. Přesto se rozhodl bojovat za to, čemu věřil. Jak je ve filmu naznačováno, tak jeho pocit viny, který jej často stíhal, mu byl daleko větším nebezpečím, něž-li nejhorší trest, který ho mohl stihnout od vysoce postavených lidí ve vládě. Věřím, že tomu tak i skutečně bylo, a za to tvůrce vřele chválím.
Autoři filmu rovněž dovedli na tomto životopise bravurně vykreslit fakt, že Havel byl mnohokrát na pochybách, ale jakmile se měl konečně rozhodnout, nikdy neustoupil, ať ho to stálo cokoliv. Často trpěl, přišel o soukromý, byl pronásledován, vězněn, dostávalo se mu nedůvěry od jeho blízkých, ale přesto nepřestával vnitřně bojovat, za což si tato osobnost zaslouží věčný respekt. Na druhou stranu, abych jej tu nevykresloval jako naprosto nevinného jedince, je třeba přiznat i několik chyb, které ve filmu byly vyzdviženy, a kterých se jistě dopustil i později během života. Několikrát se oddal nevěře vůči své milované Olze, ke které však stále vzhlížel. Ona jakožto silná žena to dokázala několikrát překousnout, a to i v nejtěžších chvílích. Dovedla rovněž překousnout i všechny odvážné činy, kterých se její manžel dopustil. Osobnost manželky Olgy byla opravdu věrohodně, uvěřitelně a přesvědčivě ztvárněna Annou Geislerovou, která byla snad jako stvořená pro vykreslení tohoto charakteru.
Je nutné pochválit celkově herecké obsazení a výkony, které dosahují kolikrát naprosté přesvědčivosti. Ať už se jedná o zmíněnou Geislerovou, Martina Hoffmana či samotného Viktora Dvořáka v roli Havla, každý charakter má v příběhu své místo, vřelé ztvárnění a zastoupení… Zvláště Viktor Dvořák byl milým překvapením. Již před nějakou dobou mne napadla myšlenka, zda bude někdy film o našem prvním prezidentovi. Nikdy by mne tento, pro mne dosud neznámý, herec nenapadl a dle svého běžného vzhledu už vůbec ne. Ovšem pan Dvořák vytřel zrak, věřím, nejen mne, ale mnohým divákům, kteří místo něj kolikrát opravdu viděli skutečného Václava Havla a dovedli si jej představit. Co se tedy týče hereckých výkonů, myslím, že České lvi letos budou mít jasné zastoupení a výherce.
Pokud bych se měl rozepsat i o jiných aspektech filmu jako takových, musím uznat, že jsem nejednou žasl nad krásnou kamerou a osvícením. Detailní záběry na psací stroj, kouř z cigarety či dýchající ústa s Havlovým knírem, jsem hltal v každém směru. Použitá symbolika Havla na jevišti, kdy se buď propadá hrůzou či žasne nad publikem, byla rovněž oslnivá a svým způsobem dobře zvolená. Celkové prvky jako vizuál či atmosféra byly pojaty velmi dobře a věrohodně, ať už se jednalo o vyhřátou místnost s Havlem píšícím na psacím stroji či nelidsky chladné vězení plné hrůzy a útrap, vždy jsem byl zavlečen do příběhu s naším hlavním hrdinou. Neustále prožíváte psychologický vývoj a těžká rozhodnutí, kterých se během příběhu dopouští, a vy si spolu s ním uvědomujete, jak náročné a vyčerpávající to tenkrát bylo.
Obecně by se dalo mluvit o velmi zdařilém životopise, kdyby mu nechybělo sem tam něco málo. Zvláště jde o emoce. Na místě režiséra bych se nebál jít ještě více do emocí, zapojit více atmosferickou hudbu a jiné prvky, které film má. Snímek jako takový působí v mnohých scénách jako čistá biografie, ačkoli tomu tak úplně není. To hlavní, co film na skutečnosti zachovává je atmosféra a samotných Havlův charakter, což je to nejdůležitější.
V každém případě bych se nebál označit snímek za opravdu velice zdařilý, co se týče životopisů, které se v naší zemi poslední dobou točí. Ovšem subjektivní názor máme každý jiný a zde je ten můj. Film neurazí, mnohé něco přiučí, dovede velmi věrně přiblížit charakter osobnosti a opírá se o hlavní myšlenky, na nichž Havel vždy stál. Zároveň je to originální podívaná plná zdařilého řemesla filmařských tvůrců. Neuškodilo by však více emotivních momentů a krásně umělecky vykreslených scén.
Chystáte-li se na Havla, počítejte s filmařsky uměleckou stránkou, ale též s realistickou atmosférou. Tvůrcům tedy gratuluji, zvlášť panu Horákovi, hodnotím tedy snímek velice slušně:
7,5/10
